V lednu bude možné zažít Ekstasi v Kralupech nad Vltavou

Ilustrační foto
Autor: Kralupský zpravodaj

Projekt Ekstase je umělecký cyklus, jenž publiku přibližuje klasickou hudbu neotřelými formami. Návštěvníkům se jeho prostřednictvím dostává nový typ koncertního zážitku, který se pohybuje na pomezí hudebního vystoupení a divadelní inscenace.

Hudební trio vede hobojista Vilém Veverka, spolupracuje v něm s výjimečnou harfistkou Kateřinou Englichovou a rovněž se sopranistkou Alžbětou Poláčkovou, sólistkou Opery Národního divadla, také Státní opery, kterou můžete znát jako Rusalku, Mařenku, Donnu Elvíru, Terinu, Michaelu, Jenúfu či Lišku Bystroušku. Atmosféru jejich nadcházejícího vystoupení více přiblíží následující řádky…

Paní Alžběto, jak se dalo trio Ekstase dohromady?

S kolegou Vilémem Veverkou jsem studovala na Hudební akademii múzických umění. Znali jsme se, ale nehráli jsme spolu. Před pěti lety mě zkontaktoval, zda neuděláme společný projekt. On již dlouhé roky hrál s Katkou Englichovou, ale chtěli zkusit něco nového. Já dlouho odolávala, byla jsem pracovně velmi vytížená, nakonec slovo dalo slovo a nový projekt byl na světě.

Jak vznikl jeho název?

Naše trio se jmenuje Ekstase podle písně Almy Mahler, která byla významnou skladatelkou, napsala pár krásných písní a jedna z nich je právě Extase. Na tom jsme založili název celého projektu.

Svým posluchačům přinášíte „nový typ koncertu“ – co si pod tím mají představit?

Diváci, kteří přijdou na koncert vážné hudby, jsou zvyklí, že se umělci ukloní, zahrají či zazpívají, poděkují a zase odejdou. My tři se snažíme s publikem komunikovat daleko více. Celým večerem provází Vilém, který rád (a podle mě velmi dobře) mluví, snaží se diváky vtáhnout co nejvíce do děje jednotlivých skladeb, proč je hrajeme, proč vůbec vznikly, co vyjadřují. Vede s obecenstvem takový dialog, aby to návštěvníky bavilo, aby na příjemném večeru probíhala vzájemná interakce.

Jak byste definovala vaši cílovou skupinu?

Naše cílová skupina je hodně široká, na první pohled se zdá, že se zaměřujeme na mladé lidi, abychom je přitáhli k muzice, což je pravda, ale hodně mě překvapilo, jak konzervativnější a starší publikum pozitivně reaguje na propojení mluveného slova a hudby, jako kdyby po tom prahlo již dlouho. Nezřídka to jsou lidé, co mají abonmá na koncerty, když zkusí nás, jako by pookřáli, když je do dění vtáhneme a zapojíme. Baví je to mnohem více, když se o hraných skladbách i něco dozví. Hodně dělá i to, že nás slyší promluvit, nejsme jenom „stroje“, které tam přijdou odehrát, odzpívat.

Jaké máte ohlasy na svůj projekt, co vás těší nejvíce?

Mě těší, když to baví publikum, to je cíl celé naší práce. Chceme, aby lidé odcházeli z koncertu obohaceni o příjemné pocity, myšlenky, o lepší náladu, o zdravou zvídavost ve smyslu co ještě tento skladatel napsal? Největší odměnou jsou pro mě šťastní posluchači, kteří za mnou přijdou a řeknou: „Děkujeme za krásný večer, bylo to fajn…“ To je pro mě ten nejlepší pocit.

Jak byste charakterizovala své kolegy, čeho si na nich ceníte – lidsky i profesně?

Lidi, se kterými mám spolupracovat, si hodně vybírám. Nechci pracovat s takovými, se kterými mě práce nebaví, někdy to člověku může zkazit všechno… Na Vilémovi i na Kateřině si moc vážím jejich profesionality, skromnosti, pokory, ale zároveň otevřenosti, nebojí se říct, co si myslí. Jsou to velmi vstřícní a milí lidé. Nikdy mezi námi nedošlo k žádnému konfliktu. Všichni stojíme nohama pevně na zemi. Víme, že jsme skvělí sólisté, ale tím, že jsme k sobě navzájem ohleduplní, že nás baví spolu hrát, se dokážeme upozadit na úkor toho druhého, což je v „komořině“ alfou omegou.

Jaké jsou před triem výzvy či plány?

Výzvou je už to, že existujeme. Je to hlavně Vilémova zásluha, já jsem velmi vytížená v Národním divadle v Praze či na různých hostováních, ať už doma nebo v cizině, takže na PR a plánování nemám vůbec čas, to všechno dělá Vilém, za což mu patří velký dík. Budu spokojená, když se nám podaří čas od času udělat hezký koncert, vymyslet něco nového. V dnešní době není jednoduché uživit takovéto těleso. Vilém ctí zásadu, že nic nechce zadarmo, nikde nežebrá o dotace. Co vyděláme, za to hrajeme… A to je v dnešní době největší výzva. Je to společný koníček, který nás moc baví, je to velká srdeční záležitost.

Přes všechny úspěchy, které za sebou máte, existuje ještě nějaký profesní sen nebo cíl, který byste si ráda splnila?

Jsem moc šťastná za to, co mám. Na operním poli jsem dosáhla spousty věcí. Moje přání je, aby mě můj obor dál bavil, aby mi zpívání šlo. Co se týče nějakých vysněných rolí, tak si troufám říct, že jsem odzpívala, co jsem mohla. „Mám splněno“, jak se říká. Ale určitě jsou i jiné krásné role, které jsem ještě nezkusila, buď přijdou, nebo ne.

Na co se mohou Kralupští v lednu těšit – jaký bude program koncertu?

Zahrajeme něco z klasiky, bude tam trochu opery, skladby od Franze Liszta, Benjamina Brittena, Antonína Dvořáka, z modernějšího žánru třeba George Gershwina či Leonarda Bernsteina.

Už jste v Kralupech někdy účinkovala?

Ano, vloni. Se Sukovým kvartetem. Sice přišlo málo posluchačů, zato se jednalo o moc milé publikum. Fakt, že bylo tak pozitivně naladěné, vynahradil tu energii davu. Do Kralup se mi pojede velmi dobře, mám to k vám blízko.

Rozhovor byl převzat z Kralupského zpravodaje se souhlasem vydavatele. Titulek je redakční.